Zábavný návrat z Florencie

Stále jsem v zápisech několik dnů pozadu. Už to asi tak zůstane, ale abych nebyl pozadu moc, tak popojedu. Tento zápis bude bez velkého množství originálních fotek, ale i tak se jej pokusím udělat zajímavý.

Kdo by si myslel, že taková banalita jako let z Florencie do Amsterdamu s přestupem v Římě se obejde bez legrace, tak by se pletl. (Pro mě to taková banalita není – letěl jsem letadlem teprve počtvrté ;-)) Ranní vstávání a ranní cestu autem na Florentské letiště jsem tak nějak zvládl. Půlhodinový let Florencie – Řím a několikahodinový let Řím – Schiphol taky. Jaké však bylo mé překvapení, když se na pásu, kde si normálně člověk vyzvedává zavazadla má zavazadla neobjevila. Co teď? S kolegyní, která rovněž postrádala svá zavazadla, jsme se pousmáli nad ubožáky čekající v řadě u okýnek nadepsaných „KLM service“ a zapadli jsme do dveří s nápisem „Luggage service“. Slečny sedící uvnitř zvedly oči od důležitého rozhovoru, který mezi sebou vedly a tázavě na nás pohlédly. Na otázku: „Nedorazila naše zavazadla, co teď?“ odpověděly protiotázkou: „Kterou érolinkou jste letěli?“ „AlItalia,“ odpověděli jsme.
„Ale tak to vám nemůžeme pomoct. To patří pod KLM.“
„To jako ta řada?“
Jedna ze slečen odpověděla kývnutím hlavou.
Tak tedy hybaj do fronty, kterou jsme před chvíli s úsměvem míjeli! Po další půlhodině čekání jsme se konečně dostali na řadu a mohli jsme si promluvit, naprosto nerušeně (NOTAK, NEKŘIČTE TOLIK, NO A, ŽE VÁM ULETĚLO LETADLO! DO ŘADY!) s pracovnicí KLM. Slečna se nám snažila nabulíkovat, že za pozdržení zavazadel v Římě může výbuch nějaké sopky na Islandu. Souvislost jsem moc nenašel, zvlášť když mi má kolegyně řekla, že AlItalia jí kdysi ztratila při přestupu v Římě zavazadla už dvakrát – jednou, když letěla na dovolenou do Palerma a podruhé, když letěla z dovolené z Palerma, ale alespoň měli tentokrát KLM potažmo AlItalia alibi. Vyplnili jsme formulář a začali rozvažovat, co dále. Slečna nám sdělila, že zavazadla možná přiletí následujícím letem a že nám je co nejdřív dopraví domů … nejdřív znamenalo i několik dní. Co dál? Rozhodli jsme se počkat na letišti 5 hodin na další let. Bylo to samozřejmě po-té, co jsme zvážili všechna pro a proti a podívali jsme se na organizaci práce na letišti a nebohá bezprizorní zavazadla, která sem dorazila asi omylem a zoufale opisovala na pásech asi své sté kolečko. Takhle by mohla skončit i naše zavazadla!
Měl jsem 5 hodin volného času na mezinárodním letišti Schiphol na to zjistit, že sopka na Islandu skutečně vybuchla a prachem zamořila vzdušný prostor Evropy. Sledoval jsem, jak je postupně více a více letů „geannuleert“ neboli „canceled“ neboli zrušených. Nejprve lety do Velké Británie, pak do Skandinávie a následně i do severního Německa. Modlil jsem se, aby nezrušili i let našich zavazadel.

Stále více letů bylo geannuleert neboli zrušených (foceno mobilem, omlouvám se za sníženou kvalitu fotografie)

Nakonec se tak nestalo a opět jsme se s našimi zavazadly shledali. Tím však zábava nekončila. To nejlepší mělo přijít. Řekli jsme si, že bychom mohli KLM oznámit, že jsme si zavazadla vyzvedli sami. Řada u okýnek KLM zatím narostla na dvoj- až trojnásobnou délku, přesně v souladu s tím, jak byly další a další lety rušeny. Tudy tedy cesta nevedla. Pak mě napadlo, že bychom mohly zajít za slečnami do kanceláře „Luggage service“ a poprosit je, jestli by třeba nemohly dát kolegům z KLM vědět. Ze dveří zmíněné kanceláře vyšel muž v kombinéze s nápisem KLM a něco ještě do kanceláře se smíchem prohodil. Kancelář zela až na místní pracovnice prázdnotou. Slečny popíjely kafíčko, povídaly si a vůbec velice tvrdě pracovaly.
„Prosím vás, vyzvedli jsme si svá zavazadla, která byla pozdržená v Římě. Mohly byste, prosím, dát nějakým způsobem vědět kolegům z KLM, že se už o ně nemusí starat?“
Slečna se na mě mile usmála a odpověděla: „Nemohly, nejsme z KLM.“
Dobře, pokus číslo 2. Nasadil jsem krásný úsměv a zeptal se znova: „A nemáte třeba způsob, jak se s nimi zkontaktovat? Jsme zde na letišti již 5. hodinou a další hodinové čekání v řadě absolvovat nechceme.“
Slečna se na mě usmála ještě o stupeň zářivěji, než já a uzemnila mě: „Bohužel vám nemůžeme pomoci. Nejsme z KLM.“
Otevřel jsem ústa, zavřel jsem ústa... (a co byl k čertu ten chlápek v uniformě KLM, který odsud vycházel?!) zmohl se jen na „Right, let`s go...“ a na to cokoliv KLM říkat o našich zavazadlech jsem se zvysoka … však vy víte co.
Kdyby se to stalo v ČR, určitě by mnoho lidí začalo tvrdit, jak je to patognomické pro naši odpornou českou zkaženou morálku. Jak jsou u nás neochotní úředníci, úřednice, prodavačky, lékaři, kominíci, popeláři a jánevímkdo. Jenže tohle se mi stalo v Nizozemí a tam jsem to opravdu nečekal. Ale je pravda, že u nás by se na mě asi slečna tak krásně neusmála :-)

A co sopka? Sopka kouří pokud vím stále. Výše popsané události se staly 15.4. Let, kterým dorazila naše zavazadla byl poslední let z Říma, který do Amsterdamu před uzavřením vzdušného prostoru Nizozemí dorazil. Někteří mí Utrechtští kolegové tak nyní v Římě potažmo Florencii tráví již několikátý den neplánované prázdniny. Tak ať si to užijou! ;-)

Cestování zdar!