Centrum Utrechtu

Stále jsem v zápisech poněkud pozadu. Následující fotografie byly pořízeny minulý víkend. Krásné počasí mi umožnilo začít dělat to, co jsem si před odjezdem do Nizozemí předsevzal a to: POZNÁVAT! Jako první na ráně byl samozřejmě samotný Utrecht. Město, v němž nyní pracuji.

Vzpomínáte, jak jsem v prvním zápisu psal o nizozemské oblibě jízdních kol? Zatím jsem o tom neposkytl příliš důkazů a to je nyní čas napravit. Pohleďte!

A ještě jednou!

Tyto podivné struktury naleznete v okolí hlavního nádraží (Utrecht Centraal), ale také na mnoha jiných místech – u továren, podniků, nemocnic apod. Ne, nejedná se o pouliční perfórmnc (performance) jakéhosi moderního umělce. Kola, která za normálních okolností volně protékají ulicemi Utrechtu zde vytvořila jakousi krystalickou strukturu... Dobře, dobře ... necháme toho pseudofilozofování. V podstatě se jedná o hlídané parkoviště jízdních kol. I když jsem věděl, že v Nizozemí jsou kola oblíbená, tak jejich množství na jednom místě mě opravdu překvapilo.

Samotné centrum Utrechtu je protkáno třemi grachty. Již samotná výslovnost tohoto nizozemského pojmu může vést k menším problémům. Nizozemci čtou g jako takové chrchnutí. Slovo grachty se tedy čte jako [chrchnutí]rachty. Dle wikipedie jsou grachty „úzké kanály vedoucí městy“. V Utrechtu se v centru setkáte s Oudengrachtem (nom. Oudengracht)...

… Niewgrachtem (nom. Niewgracht)...

... a třetí gracht se jmenuje Singel a jeho fotku tady nemám.

Z fotografií je zřejmé, že oba grachty „protékají“ jinak normálními ulicemi, které stále plní účel ulice, i když jejich středem protéká gracht. Oudengracht leží více v centru. Na jeho březích přes den posedávají stovky lidí v kavárnách, další stovky lidí navštěvují obchody v domech kolem grachtu.

Niewgracht je o poznání klidnější. Je lemován hlavně činžovními domy a v sobotu odpoledne zde panovala příjemná ospalá atmosféra jako kdekoliv jinde v obytné části města.

Dominantou města je takzvaná Domtoren, neboli „Věž dómu“.

Je to nejvyšší kostelní věž v Nizozemí, 112,5 metrů vysoká a kdysi přiléhala k původně katolické katedrále svatého Martina. Druhým zbytkem katedrály je kostel Svatého Martina, nyní pro změnu protestantský.


Kdysi byly obě stavby propojeny hlavní lodí katedrály. V roce 1674 se prostřední část, která byla pro nedostatek finančních prostředků postavena nekvalitně, zřítila. Na místě zřícené prostřední části katedrály je nyní Domplein, neboli náměstí Dómu.


V neděli na náměstí zrovna nějaké občanské sdružení „Domplein“ vyvíjelo nějakou uměleckou činnost. Nevím, o co se jednalo, ale na děvčata pracující se dřevem byl hezký pohled ;-)

Když už jsme u těch výhledů: Z věže je opravdu krásný výhled na celé město a při dobrém počasí lze vidět siluetu 50 km vzdáleného Amsterodamu. Ale tak dobrý foťák, abych to zachytil zase nemám. Takže se musíte smířit s fotografiemi "bližších cílů".

Každý pátek a sobotu odpoledne pak do věže přichází hráč na zvonkohru a celou hodinu hraje na 50 zvonů nejrůznější melodie.


Interiér bývalé katedrály je poznamenám protestantským ikonoklasmem, který Nizozemím řádil v r. 1572 a mnohé z jeho výzdoby je zle poničeno.

V kostele se pořádají pravidelné koncerty (vstup je zdarma). Zrovna, když jsem se procházel kostelem, tak se varhaník připravoval na odpolední koncert. Chvilku jsem poseděl. Myslím, že něco podobného by se v kostelích mělo dít častěji. Jedna věc je koukat se na gotické oblouky, ale poslouchat při tom varhaní koncert... to je věru jiná!

Ke kostelu přiléhají další struktury. Jsou to ceremoniální budovy Utrechtské univerzity a krásná zahrada.

Jedna menší zahrada pak přiléhá k Domtoren. Tam jsem potkal i nizozemského kočička.

Na svůj výlet do Skandinávie jsem si vzpomněl, když jsem na Domplein uviděl tento runami popsaný kámen...

Při svých toulkách centrem města jsem náhodou narazil na ulici, kde budu bydlet v průběhu května – Nieuwstraat.

To je ona. Vpravo věžička katedrály Svaté Kateřiny, uprostřed Domtoren. Bydlení TAKHLE v historickém centru města bude opravdu luxusní!

Mým dalším zastavením byla současná katolická katedrála, která přiléhá ke konventu svaté Kateřiny.


V bývalém klášteře je také muzeum, v podstatě muzeum katolických liturgických předmětů a křesťanského umění. Nejstarší exponát je ze 7. století. Já sám jsem měl trošku smůlu, ale má peněženka štěstí. V muzeu totiž zrovna opravovali klimatizaci a tak všechna umělecká díla přemístili do jedné ne příliš výstavní místnosti. Místo €9 jsem ale zaplatil €5.

Když půjdete dále po ulici, tak narazíte na ještě jedno muzeum – Univerzitní muzeum s botanickou zahradou (Oude Hortus – Stará zahrada). Těšil jsem se na oázu klidu a příjemné posezení mezi exotickými rostlinami. Bohužel však právě v muzeu a okolí probíhala propagační akce místní lékařské fakulty a tak bylo všude spousta dětského vískání, křiku, stanů s lékaři a figurínami zobrazující různě raněné lidi. I tak se mi podařilo udělat pár hezkých fotografií...

Co dodat? Určitě jsem neprohlédl všechno, co Utrecht nabízí, ale obrázek o tomto charismatickém městě jsem si udělal. V květnu budu bydlet přímo v centru města a tak hodlám obejít i jiné pamětihodnosti.

Zcela na konec dnešního zápisu přidám ještě jednu poznámku. Nevím proč, ale nizozemské zdi mi připadají velice fotogenické. Pohled na ně mě zvláštním způsobem uklidňuje. Takže když tady občas uvidíte fotografie nějakých zdí, tak se nedivte. Budeme tomu říkat „Galerie nizozemských zdí“, ano? ;-)

Zábavný návrat z Florencie

Stále jsem v zápisech několik dnů pozadu. Už to asi tak zůstane, ale abych nebyl pozadu moc, tak popojedu. Tento zápis bude bez velkého množství originálních fotek, ale i tak se jej pokusím udělat zajímavý.

Kdo by si myslel, že taková banalita jako let z Florencie do Amsterdamu s přestupem v Římě se obejde bez legrace, tak by se pletl. (Pro mě to taková banalita není – letěl jsem letadlem teprve počtvrté ;-)) Ranní vstávání a ranní cestu autem na Florentské letiště jsem tak nějak zvládl. Půlhodinový let Florencie – Řím a několikahodinový let Řím – Schiphol taky. Jaké však bylo mé překvapení, když se na pásu, kde si normálně člověk vyzvedává zavazadla má zavazadla neobjevila. Co teď? S kolegyní, která rovněž postrádala svá zavazadla, jsme se pousmáli nad ubožáky čekající v řadě u okýnek nadepsaných „KLM service“ a zapadli jsme do dveří s nápisem „Luggage service“. Slečny sedící uvnitř zvedly oči od důležitého rozhovoru, který mezi sebou vedly a tázavě na nás pohlédly. Na otázku: „Nedorazila naše zavazadla, co teď?“ odpověděly protiotázkou: „Kterou érolinkou jste letěli?“ „AlItalia,“ odpověděli jsme.
„Ale tak to vám nemůžeme pomoct. To patří pod KLM.“
„To jako ta řada?“
Jedna ze slečen odpověděla kývnutím hlavou.
Tak tedy hybaj do fronty, kterou jsme před chvíli s úsměvem míjeli! Po další půlhodině čekání jsme se konečně dostali na řadu a mohli jsme si promluvit, naprosto nerušeně (NOTAK, NEKŘIČTE TOLIK, NO A, ŽE VÁM ULETĚLO LETADLO! DO ŘADY!) s pracovnicí KLM. Slečna se nám snažila nabulíkovat, že za pozdržení zavazadel v Římě může výbuch nějaké sopky na Islandu. Souvislost jsem moc nenašel, zvlášť když mi má kolegyně řekla, že AlItalia jí kdysi ztratila při přestupu v Římě zavazadla už dvakrát – jednou, když letěla na dovolenou do Palerma a podruhé, když letěla z dovolené z Palerma, ale alespoň měli tentokrát KLM potažmo AlItalia alibi. Vyplnili jsme formulář a začali rozvažovat, co dále. Slečna nám sdělila, že zavazadla možná přiletí následujícím letem a že nám je co nejdřív dopraví domů … nejdřív znamenalo i několik dní. Co dál? Rozhodli jsme se počkat na letišti 5 hodin na další let. Bylo to samozřejmě po-té, co jsme zvážili všechna pro a proti a podívali jsme se na organizaci práce na letišti a nebohá bezprizorní zavazadla, která sem dorazila asi omylem a zoufale opisovala na pásech asi své sté kolečko. Takhle by mohla skončit i naše zavazadla!
Měl jsem 5 hodin volného času na mezinárodním letišti Schiphol na to zjistit, že sopka na Islandu skutečně vybuchla a prachem zamořila vzdušný prostor Evropy. Sledoval jsem, jak je postupně více a více letů „geannuleert“ neboli „canceled“ neboli zrušených. Nejprve lety do Velké Británie, pak do Skandinávie a následně i do severního Německa. Modlil jsem se, aby nezrušili i let našich zavazadel.

Stále více letů bylo geannuleert neboli zrušených (foceno mobilem, omlouvám se za sníženou kvalitu fotografie)

Nakonec se tak nestalo a opět jsme se s našimi zavazadly shledali. Tím však zábava nekončila. To nejlepší mělo přijít. Řekli jsme si, že bychom mohli KLM oznámit, že jsme si zavazadla vyzvedli sami. Řada u okýnek KLM zatím narostla na dvoj- až trojnásobnou délku, přesně v souladu s tím, jak byly další a další lety rušeny. Tudy tedy cesta nevedla. Pak mě napadlo, že bychom mohly zajít za slečnami do kanceláře „Luggage service“ a poprosit je, jestli by třeba nemohly dát kolegům z KLM vědět. Ze dveří zmíněné kanceláře vyšel muž v kombinéze s nápisem KLM a něco ještě do kanceláře se smíchem prohodil. Kancelář zela až na místní pracovnice prázdnotou. Slečny popíjely kafíčko, povídaly si a vůbec velice tvrdě pracovaly.
„Prosím vás, vyzvedli jsme si svá zavazadla, která byla pozdržená v Římě. Mohly byste, prosím, dát nějakým způsobem vědět kolegům z KLM, že se už o ně nemusí starat?“
Slečna se na mě mile usmála a odpověděla: „Nemohly, nejsme z KLM.“
Dobře, pokus číslo 2. Nasadil jsem krásný úsměv a zeptal se znova: „A nemáte třeba způsob, jak se s nimi zkontaktovat? Jsme zde na letišti již 5. hodinou a další hodinové čekání v řadě absolvovat nechceme.“
Slečna se na mě usmála ještě o stupeň zářivěji, než já a uzemnila mě: „Bohužel vám nemůžeme pomoci. Nejsme z KLM.“
Otevřel jsem ústa, zavřel jsem ústa... (a co byl k čertu ten chlápek v uniformě KLM, který odsud vycházel?!) zmohl se jen na „Right, let`s go...“ a na to cokoliv KLM říkat o našich zavazadlech jsem se zvysoka … však vy víte co.
Kdyby se to stalo v ČR, určitě by mnoho lidí začalo tvrdit, jak je to patognomické pro naši odpornou českou zkaženou morálku. Jak jsou u nás neochotní úředníci, úřednice, prodavačky, lékaři, kominíci, popeláři a jánevímkdo. Jenže tohle se mi stalo v Nizozemí a tam jsem to opravdu nečekal. Ale je pravda, že u nás by se na mě asi slečna tak krásně neusmála :-)

A co sopka? Sopka kouří pokud vím stále. Výše popsané události se staly 15.4. Let, kterým dorazila naše zavazadla byl poslední let z Říma, který do Amsterdamu před uzavřením vzdušného prostoru Nizozemí dorazil. Někteří mí Utrechtští kolegové tak nyní v Římě potažmo Florencii tráví již několikátý den neplánované prázdniny. Tak ať si to užijou! ;-)

Cestování zdar!

„Služební cesta“ ve Florencii

Pouliční ruch utichá. Ve vzduchu visí příjemné teplo. Ulice pomalu usínají, osvobozeny od tisíců nohou turistů odpočívají před dalším dnem. Pouliční lampy v pravidelných rozestupech osvětlují místa, kde přes den stojí pouliční stánky. Nyní ulice konečně vypadají tak, jak mají správně vypadat. Jen ojedinělé skupinky lidí procházejí městem – ti, kteří spát nechtějí nebo nemohou. I monumentální dóm přes den obléhaný hradbou lidí nyní jen tiše shlíží na vylidněné náměstí. Mírný vítr vanoucí od řeky přináší tichý ruch a vůni jídla z restaurací.

Takový byl můj poslední večer ve Florencii. Kdy jsem po příjemném posezení v jedné z místních restaurací mířil do hotelu. Možná Vám následující pár fotografií osvětlí rozdíl, jaký panuje v historickém centru města přes den a v noci.

Pohled na Dóm z Via Ricasoli přes den...

... a v noci.

Ve Florencii jsem byl pracovně a tedy jsem si nemohl dostatečně užít kultury a historie. I několik celých dní je na toto město málo, natož pár hodin, které jsem každý den vyšetřil. Jako to vypadalo na konferenci, které jsem se účastnil můžete vidět zde:

Lidé odpočívající o přestávce mezi sympózii na dvoře kongresového centra Firenze Fiera

Je toho tolik, co všechno můžete vyzkoušet! Možná se vám zalíbí procházky historickým centrem, jehož úzké uličky ovlaží milovníka středověku stejně jako například Český Krumlov. Příjemnou atmosféru města si vychutnáte lépe v ranních hodinách v průběhu pracovního týdne nebo pozdě v noci, kdy ulice nejsou zaplněny davy turistů nebo pouličních prodavačů nebo pouličních žebráků.

Nebo vás zláká možnost návštěvy historických památek kupříkladu nádherného dómu, který je jako jeden z mála katedrál celý obložený mramorem třech barev, nebo Palazzo Vecchio, jež byl centrem vlády Florentské republiky a který je pro oči středoevropana zvyklého na trochu jinou středověkou architekturu značně překvapivý, ale i mnoha jiných.

Dále se můžete ponořit do dějin umění a navštívit například Gallerie dell` Accademia, která hostí velkou sbírku umění od 13. století výše a mimo jiné je domovem originálu velkolepé sochy Michelangelova Davida.

Replika sochy Davida na původním místě, kde stál již originál a „vzdorovitě hleděl k Římu.“

Pohled na Palazzo Vecchio od Galerie Uffizi

Piazza della Signoria a Palazzo Vecchio

V Galerii Uffizi zase můžete shlédnou mimo jiné slavné obrazy renesančních mistrů. Překvapivě na mě nejvíce nezapůsobilo Botticelliho „Zrození Venuše“, ale jeho jiný obraz: „Zvěstování z Cestella.“ Ale nejsem kunsthistorik ani znalec umění a tak se tady nebudu déle ztrapňovat ;-)

Zde trochu odbočím a zeptám se. Proč, proboha PROČ do galerií pouštějí děti? A hlavně skupiny dětí?! Vždyť tato nebožátka mají středověké umění někde v paži! Akurát je to znechucuje a svým chováním znechucují i ostatní návštěvníky galerie. Možná jsem příliš tvrdý soudce, ale galerie by měly být jen 15+!

Tak a teď budu opět pokračovat :-)

Co jsem si však skutečně vychutnal byla místní kuchyně. Na konferenci jsem se seznámil s jedním Italem, který pak celou naší skupinku edukoval ohledně toskánské kuchyně. Věděli jste například, že v Itálii mají zakázáno na steaky prodávat maso z geneticky upravených krav? Nebo to, že se místní florentský steak vyrábí z masa krav, které nesmí být starší 2 let, jsou chovány v přísných bio-podmínkách a jejich maso je před upravením pořádně promasírováno, aby se stalo měkčím a aby z něj byla tímto postupem vymačkána veškerá krev? Já jsem to nevěděl. Florentský steak samotný je pak velice „raw“ steak s prakticky syrovým vnitřkem. (Cena kolísá mezi €35 a €50 za kg). Mezi místní pokrmy také patří například Papa al pomodoro nebo Ribollita alla Fiorentina, což jsou polévky, tak zahuštěné chlebem, že zcela přešly ze skupenství tekutého do skupenství pevného. V prvním případě je základní matérií polévky rajské jablko, v druhém případě dokonce několik druhů zeleniny.

K celé mé „Florence Experience“ pak přispělo i velice příjemné ubytování v malých, ale útulných pokojích hotelu Rivoli della Scala. Takhle decentně vystupující personál jsem snad ještě nezažil. Zvláště u snídaní jsem mě chvílemi pocit, že jsem jako nějaký nechutně bohatý businessman, který se nechává nechutně obskakovat B-)

Nebudu se již dále rozepisovat, místo toho nabídnu pár fotografií, které jsem pořídil...

Ponte Vecchio

Při výstupu k Piazzale Michelangelo je výhled stále krásnější...

... a krásnější.

Mosty přes řeku Arno, v popředí slavný most Ponte Vecchio

Dveře této křtitelnice jsou z pravého zlata

Náměstí Dómu

Fontana del Porcellino

Týden však utekl jako voda a byl čas pomalu se vrátit na zem... respektive nejdřív do vzduchu, pak na zem, pak do vzduchu a pak zase na zem. Zkrátka sednou do letadla a s přestupem v Římě odletět zpět do Nizozemí...