Když jsem se v jednom z minulých zápisů zmínil o sezónních událostech asi jsem se zapomněl zmínit, že v Nizozemí jich mají opravdu hodně. Tady je další z nich.

Vlaggetjesdag, neboli den vlajky, ve Scheveningen. O této každoroční události jsem se dočetl v průvodci s tím, že se v podstatě jedná o otevřeni haringové sezóny.

Určitě se teď ptáte: "A co je to haring? Sezóna? Jak se čte Scheveningen? A kdy se tam odehrává ten den vlajky? Je vesmír nekonečný? A pokud ano, zanikne Velkým smrsknutím nebo Tepelnou smrtí? (Ehm, to sem nepatří...)"
Začněme postupně. Haring je tohle:


Zkrátka slaneček. Nakládaná, vykoštěná rybička, v Nizozemí oblíbená pochoutka, kterou můžete běžně koupit ve stáncích na ulici. Slanečci se loví na přelomu května a června. Pouze v tomto období, těsně před pářením, je tělo haringa bohaté na nenasycené mastné kyseliny a ještě nemají plně vyvinuté mlíčí a jikry. Den vlajky ve Scheveningen je právě oslava příchodu prvních haringů a prvního velkého úlovku. Těmto prvním haringům se říká také "Hollandse Nieuwe" a v Nizozemí se ve zmíněném období můžete setkat se spoustou reklam na tyhlety "Holandské nováčky", včetně zobrazení haringů v dětských peřinkách apod. Den vlajky je pro správného haringáře prostě něco jako Sv. Martin pro vinaře.

Nyní k tomu, jak se haringy správně konzumují. Úplně nejsprávněji uchopíte haringa za ocásek, zakloníte hlavu a *POLK*. Pokud chcete být ortodoxní a naprosto hardcore, tak slanečka takto sníte bez ničeho ... jako jen tak ... ... no prostě bez přílohy. Pokud jste trochu méně hardcore, tak předtím tělíčko rybičky obalíte v jemně nasekané cibulce. No a pokud jste úplné máčky (kupř. skvrnité, Scyliorhinus canicula), tak si dáte haringa tepelně upravovaného nebo třeba s chlebem.
A jedeme k místopisu! Scheveningen byl kdysi samostatné přístavní město. Nyní je to jedna z městských částí Haagu. Zajímavostí je, že správně pečíst Scheveningen je pro cizince velice těžké a prý zcela nemožné pro Němce. Nizozemský protinacistický odboj proto využíval toto slovo jako jakýsi druh kódu, který zabraňoval, aby je neinfiltroval nějaký nacista. Jo a nejspíš jste postižní touto neschopností něco takového správně vyslovit i pokud jste se jako první cizí jazyk učili Němčinu. Prostě máte smůlu.

Po příjezdu na hlavní nádraží v Haagu jsem nasedl na tramvaj a svezl se do Scheveningen. Jenže ouha...

... pláž je dlouhá jako týden před výplatou? Kde se tady slaví? Nezbylo mi nic jiného, než se vydat po pláži pěkně pěšky a hledat přístav ... a doufat, že jsem se vydal správným směrem.

Oproti Barcelonské pláži bylo v Scheveningen slunečno, ale o poznání chladněji. Od moře foukal silný vítr. I tak bylo na pláži spousta lidí a opravdu velká spousta draků.

Část z nich si jen tak pouštělo osazenstvo pláže. Větší část však sestávala z opravdu velkých tažných draků používaných ke kitesurfingu.

Kitesurfing je jeden z nejrychleji se rozšiřujících sportů. Na nizozemských větrných plážích jsou pro něj ideální podmínky. V podstatě se jedná o windsurfing, ale místo plachty máte tažného draka. K běžným windsurferským trikům tak můžete přidat i triky ve vzduchu. Vypadá to opravdu "cool"! Bohužel se hoši a dívky "na dracích" celkem špatně fotili...

Pak jsem v dálce zahlédl maják a stožáry lodí a uslyšel hluk produkovaný místní dechovkou. Hurá! Vydal jsem se správným směrem! Konečně jsem dorazil na místo oslavy Dne Vlajky! Nicméně oslava se nesla v duchu přechozích mnou navštívených nizozeských oslav. Takže jsem viděl spoustu stánků s jídlem (haringy, hranolky, haringy, rookwurst, haringy a občas i stánek s haringy a dokonce i celé obchody s haringy!) a s jiným zbožím...


... přehlídku místních krojů ...

... tradičních řemesel ...

... lodí ...
... vojenské kapely ...

Co dodat. Díky pěknému počasí se výlet pěkně vydařil. Opět nutno podotknout, že ve Scheveningen je toho k vidění ještě mnohem více. Například luxusní hotel Steigenberger Kurhaus z roku 1885 (od 275€ za noc) s termálními prameny, kasinem a výstavou hradů z písku jako bonus.
Nebo například bunkry z druhé světové války, které bych potkal, kdybych se na začátku svého výletu vydal na opačnou stranu :-)

A to je opět pro dnešek vše... Už je pozdě a klíží se mi oči. Nezodpovězená zůstala ještě jedna otázka, kterou jsem nadhodil v jednom z prvních odstavců. Jak zanikne ten vesmír? Inu ... tak ... tak to vážně netuším.

Příště se můžete těšit na fotečky z Oxfordu!

Barcelona

Je to už nějaký ten pátek (ve skutečnosti hodně pátků) od posledního zápisu. Jenže ... zkrátka nebyl čas.

Tady v Nizozemí začíná být taková ta pozdně-letní/časně-podzimní atmosféra. Znáte to, i když slunce svítí a je stále teplo, už není "takové" teplo. Venku je podivné ticho, ani ptákům se nechce zpívat tak, jak zpívali ještě před měsícem. Jakoby se všechno připravovalo pomalu jít do hajan. Přesně to období, které jste neměli rádi, když jste byli dětmi, protože prázdniny končí a za chvíli je třeba jít do školy.

Svým způsobem to pořád nemám moc rád...

Proč tedy nezavzpomínat na uplynulé měsíce? Je hodně věcí, které jsem viděl, ze kterých mám fotky a které jsem ještě nedal na blog.

Tak copak tu máme jako první? ... ... Vida! Cesta na konferenci v Barceloně. Dobrý, ne?

Bylo to počátkem června, kdy jsem se vypravil na další z letošních konferencí. Do města jsem dorazil v noci. Hotel byl v klidné rezidenční čtvrti nedaleko centra. Na náměstí zrovna probíhal koncert nějaké místní kapely... panečku, to byla pravá španělská atmosféra. Bohužel, fotky nemám. Před zběsilým focením jsem dal přednost tomu, co nejrychleji se vydat na kutě. Druhý den mě totiž čekala pěší cesta do kongresového paláce.

Pěší cestování má své výhody. Člověk může potkat spoustu zajímavých věcí. Třeba takový zvláštní rostlinami zarostlý dům...


"Co to je? Luxusní byty? Kanceláře?" Takové myšlenky se mi honily hlavou každý den, kdy jsem šel z hotelu do kongresového paláce a taky, když jsem šel zpět. Nakonec mi to nedalo a musel jsem se mrknout na internet. A tam jsem zjistil, že je to sídlo telekomunikační skupiny Planeta. Takže vlastně kanceláře...

Další zajímavost, kterou jsem každý den potkával je palác, který býval sídlem královské rodiny mezi lety 1919 a 1931. Palau Reial de Pedralbes...


Abych přiblížil, jak těžké to na konferencích je, ukážu následující fotky...

... hrůza, co? Samá věda, samá věda ...

... samá věda ...

... až jsme z toho měli všichni TAKOVÉ hlavy! ;-)

Tak teď to asi vypadá, že se člověk na konferenci jen baví. Výše zveřejněné fotky jsou ale bohužel pouze fotky z uvítací recepce, která se odehrávala v hotelu Rey Juan Carlos I (he he, patří do sítě "Husa Hoteles", he he, ga ga ga):


Jinak jsem vážně chodil poctivě na přednášky. No vážně, nekecám.

Vážně!

Jenže být v Barceloně a nepodívat se taky do města, to by byl hřích! Naštěstí jsou na turisty, kteří mají málo času dobře připravení. Po městě krouží řada turistických autobusů se zastávkami u zajímavých míst. Koupíte si jízdenku na 1 nebo 2 dny a vydáte se na výlet. Na zastávkách můžete vystoupit, prohlídnout si pamětihodnosti a šup na další autobus. Takové vymoženosti jsem musel využít! A co jsem všechno viděl!

Například toto je jedna ze slavných Gaudího staveb. La Pedrera, v překladu to znamená "Lom".


Jen o kousek dále na stejné ulici (Passeig de Gràcia) je další známá stavba... Resp. celý blok staveb - Illa de la Discòrdia (Blok Nesouladu). 3 bohaté rodiny si zde zaplatily 3 slavné modernistické architekty (Wikipedia pomůže s jejich jmény: Lluís Domènech i Montaner, Antoni Gaudí and Josep Puig i Cadafalch), který měli holt každý trochu jiný styl. Takže z toho vznikl ... nesoulad, pardon Nesoulad.


Schválně, kterou z těch budov postavil Gaudí?



Ano, je to další ze známých staveb, Casa Batlló.

Na Passeig de Gràcia jsem potkal taky jednu, řekněme, pohyblivou a nekonstatní pamětihodnost. Demonstraci za jánevímco nebo proti jánevímkomu ...


Ale neměl jsem čas se moc zdržovat. Ve skutečnosti jsem měl tak málo času, že jsem nenavštívil ani jedno místní muzeum. Jedno se hned nabízelo... Katalánské národní umělecké muzeum...

Ale je třeba uznat, že i z venku vypadalo moc pěkně.

Jsa muž ze Slezska, musí mě všude, kam přijdu následovat déšť. Dostihl mě můj 2. výletní den. Zcela neprozřetelně jsem se vypravil ven bez deštníku a na Montjuic (laškovně jsme ho s kolegy přejmenovali na "Montežvýk") jsem pěkně zmokl.


Naštěstí jsem tam také potkal přátelského černého muže, který mi za mrzký peníz prodal deštník. Náladu jsem si šel spravit na lanovku...


... která mě svezla na pláž. A povím vám, vylidněná pláž v dešti má něco do sebe... Vyzul jsem si boty a podél linie příboje jsem se vydal až k Olympijskému přístavu.



Asi se to sluší napsat tady, co se stalo po návratu s těmi botami. Při mé meditativní procházce v dešti navlhly, nestihly uschnout a zplesnivěly. Ale stálo to za to! Stejně jsem si koupil hezčí.

A opět ve městě. V moderní komerční čtvrti jsem zjistil, že falické symboly ještě nevyšly z módy.


Jedná se o Torre Agbar vlastněnou společností Agbar, která se zabývá vodovody a kanalizacemi. Teda vzhledem k tomu tvaru bych ty kanalizace i chápal :-D

To nejlepší mě ale teprve čekalo. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít největší Gaudího stavbu: Sagrada Familia.

Bohužel stavba ještě není dokončená. Bazilika má mít celkem 18 věží. Ty nejvyšší zatím ještě chybí. Podle plánů má mít ta úplně nejvyšší 170 metrů, přesně o 1 metr nižší, než Montjuic. Gaudí totiž nechtěl, aby bylo jeho dílo vyšší, než dílo Boží... Jak velkorysé.

Tak to je z pamětihodností, které jsem vyfotil vše. Město je opět alespoň na týden chození... To jsem ještě nezmínil, že jsem měl "práci" i po večerech. Například pařba v klubu Razzmatazz... (Cesta pěšky o půl páté ráno po Avinguda Diagonal, která má 11 km byla nezapomenutelná), nebo večeře ve vynikající restauraci, kde jsem si dal tradiční Paellu... (*MŇAM*) ... a spoustu dalších věcí!

A to je pro dnešek vše... A kam se vydáme příště?